neděle 28. října 2018

Člověk nebo církev


Člověk nebo církev ?


Všichni přece musíme stanout před Kristovým soudem, aby každý z nás dostal odplatu za to, co v těle vykonal, ať už to bylo dobré anebo zlé. 2 Korintským 5:10

Král tehdy řekne těm po své pravici: `Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa.

40  A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. Matouš 25:34 a 40

Posouzení našich činů bude tváří v tvář našemu Pánu. Když je však z daleka jasné, co se teprve chystáme udělat, není ze stejné vzdálenosti zřejmé, jak na tom každý z nás je? Zda patříme mezi ovce nebo kozly?

Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Efezským 4:30

Vždyť neseme na sobě pečeť Ducha svatého. Proto je velmi pravděpodobné, že nebude každý z nás postaven do prázdného prostoru – osamocen, všem andělům na očích a čelem ke svaté Trojici. Aby pak byl detailně probírán každý skutek, který provedl.

Myslím, že Pán Ježíš toho věděl o tom, jak bude probíhat poslední soud více, než apoštol Pavel. Proto se přikláním k podobenství o rozdělení obyvatel země na dvě skupiny. Rozpoznávacím znamením pak bude pečeť, kterou je znovuzrozený křesťan označen ke dni vykoupení. Protože soud není pro takto znamenané místem a okamžikem pro odsouzení, ale pro spravedlivé vykoupení, vysvobození a věčnou radost.

Tento skupinový pohled se nese v duchu předurčení. Protože kdo nevěří, již je odsouzen, Kdo je odsouzen, nemusí být již znovu posuzován, ale rovnou oddělen ke spravedlivému trestu. Je totiž všem zřejmé, že se provinil. I jemu samotnému. A naopak, kdo věří, má život věčný. Proto při vstupu do soudní síně je rovnou oddělen ke skupině jdoucí do nebe.

Rozumím tomu tak, že přijde okamžik, kdy bude stav zafixován a nepůjde již nic změnit. Výzva: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha“ definuje určitý prvek nejistoty, zda křesťan, který byl označen pečetí, vytrvá v nastoupeném směru a o tuto pečeť – znamení – nepřijde.

Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete. 2 Petrův 1:10

Nestačí jen „být hodný“ a tak nezarmoutit. Je třeba projevit určitou aktivitu a tím předejít špatnému činu. Pokud směřuji k dobrému, tak to zlé se dostává na druhou úroveň mé pozornosti. Když mám originál, přestávám mít zájem o kopie a náhražky.

Aby náš stan přestál bouři, musí být jednak postaven na pevném místě – v písku stanové kolíky moc nedrží. A také upínací lana musí být řádně napnuty. Abychom neklesli pod tíhou životních zkoušek, musí být naše duchovní svaly řádně zpevněny. A kdepak je ta duchovní tělocvična – nebo spíše "duchocvična?"

7 Světské babské báje odmítej a raději se cvič ve zbožnosti.

8  Tělesné cvičení má skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v každém ohledu, neboť má zaslíbení nynějšího života i toho budoucího. 1 Timoteovi 4:7-8

Cvičení ve zbožnosti. Copak je možné duchovně cvičit? Vzpomínám si na vysokou školu, kde jsme měli přednášky a potom na ně navazovala cvičení. V rámci cvičení jsme pak na příkladech procvičovali přednesenou látku.

Pán Ježíš jednak své učedníky vyučoval slovně i svým příkladem a pak je poslal na misijní cestu, aby si slyšené slovo vyzkoušeli na vlastní kůži. Vyzkoušet na vlastní kůži. Slovy klasika: To je to, oč tu běží. Jde o vyzkoušení, že Boží slovo je pravda a platí i v našem případě. Pokud zůstaneme u pouhé teorie, budeme podobni člověku, který se dívá do zrcadla. Jakmile od zrcadla odejde, v tu ránu zapomene, co viděl a jak vypadá.

Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin, blaze člověku, jenž doufá v něj! Žalmy 34:9

Člověk zůstávající u pouhé teorie, přichází o zkušenosti. Jako by se jen díval na ovoce, ale neodvážil by se je utrhnout a ochutnat. Je pravda, že jednou by se mu vyplatilo, nechat ovoce na pokoji. Ale přece kvůli jednomu stromu nezavrhneme celou zahradu! Tolik dobrých věcí má pro nás Pán Bůh připraveno, a my si z plné náruče vezmeme jen tak málo. Jenom takový drobek, abychom neurazili. Kéž bych se sám odvážil nabírat plnými hrstmi!

Duchovní cvičení – co všechno to vlastně je? První, co mě napadne, je modlitba. A to mi hned vytane na mysli slovo: A ty, kdyby ses modlil, vejdi do pokojíka svého … Modlitba v tomto smyslu je soukromou věcí mezi člověkem a Pánem Bohem. Žádný jiný člověk u toho být nemá. Možná snad ještě manželka v mém případě, ale jinak nikdo. V takové chvíli máme přístup přímo do svatyně svatých. Naše slova míří bez překážek k uchu našeho Stvořitele. A navíc máme zaslíbení, že i když nevíme, za co se máme vlastně modlit, jak chválit a děkovat Pánu, je tu Duch svatý, který „za nás lká lkáním nevypravitelným.“ Zastávám názor, že modliteb není nikdy dost. Proto cvičení v modlitbách pokládám za prioritu v rámci ostatních duchovních aktivit.

O dalších duchovních aktivitách píše apoštol Petr: 2 Petrův 1:5-7. Já se zmíním o vrcholu jeho stupnice: Proto se ze všech sil snažte přidat … lásku. Jak těžké je milovat poznáme, až v okamžiku zklamání. Když tzv. chytíme direkt od někoho, komu jsme důvěřovali. To je potom "cvičeníčko!" Jak možná až příliš snadno se nám poslouchá Ježíšovo: Otče, nepočítej jim to za hřích, vždyť nevědí, co činí. Ale, když se ocitneme sami v podobné situaci, k čemu se rozhodneme? Budeme svolávat oheň a síru na nehodného bližního? Nebo se budeme dožadovat Božího odpuštění a požehnání? Budeme proklínat nebo žehnat?

Mám za sebou jedno takové cvičení ve zdravé zbožnosti. Nechal jsem si poradit od manželky a v modlitbě jsem kolegovi začal žehnat. Byl to kolega, který byl velmi přísný k mým chybám. A i když řada výtek, byla oprávněných, způsob, jakým mi chyby vyčítal, byl pro mne velmi těžko snesitelným. Práce mě z technického hlediska bavila, ale jeho výčitky mě ji otrávily. Došlo to tak daleko, že mě práce bavit přestala úplně. V té chvíli jsem začal kolegovi v duchu žehnat. Staly se postupně dvě věci. První nastala téměř okamžitě. Výčitky mě přestaly deptat a paralyzovat. Mohl jsme se opět s chutí pustit do práce a svobodně hledat řešení chyb, kterých jsem se dopustil. Druhá věc se stala později. Pán Bůh dopustil, aby také můj kolega procházel vlnou kritiky. Majitel firmy s ním vážně pohovořil. Výsledkem bylo, že se změnil jeho přístup. Dál pečlivě kontroluje moji práci, ale na mé chyby se dívá z pozice člověka, který také může udělat chybu. Takže již neztrácím chuť do práce a naopak z ní mám opět radost.

Modlitba a láska. Tyto dva prvky zbožnosti pro mne definují vztah člověka a církve. Pro oba případy platí, že to jsou projevy mé osobní zbožnosti. To já se modlím, to já projevuji svoji lásku. Rozdíl je v tom, koho se můj projev zbožnosti bezprostředně dotýká. Pokud se modlím, mohu se modlit v pokojíku sám nebo ve společenství věřících. Vždy ale svoji modlitbu směřuji ke svém Pánu. Ostatní mohou připojit své amen na znamení souhlasu. Ale nemodlím se kvůli tomu, aby mě druzí slyšeli nebo dokonce vyslyšeli. Modlitba je moje část osobního rozhovoru s Bohem. Myšlenky nebo slova jsou určena jemu. Od něho očekávám vyslyšení proseb. Modlitbu vnímám jako zbožnost jednotlivce, která mě vyděluje ze společenství. Jako modlitebník vystupuji ze skupiny ostatních věřících. V modlitbě se ocitám v tváří v tvář svému Stvořiteli. On mi naslouchá a já niterně vnímám jeho blízkou přítomnost. V tomto smyslu je modlitba úzce zaměřený laserový paprsek, který míří přímo na cíl. A cílem modlitby je Pán Bůh sám.

Kdežto zdravá láska těžko může být takto úzce zaměřena. Vážím si této definice:

37  Ježíš mu řekl: "`Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´

38  To je první a největší přikázání.

39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´

40  V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." Matouš 22:37-40

A apoštol Jan píše:

20  Kdo říká "Miluji Boha" a přitom nenávidí bratra, je lhář. Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí.

21  Máme tedy od něj toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i bratra. 1 Janův 4:20-21

Je pravda, že máme mít rádi i sami sebe, ale tím to rozhodně nekončí. Láska není soustředěna na jednu osobu. Samozřejmě s výjimkou lásky manželské. Ale mluvíme o zbožnosti. Proto láska v tomto – duchovním slova smyslu, nemůže být ani omezena na jednu skupinu osob – třeba na sbor , do něhož patřím nebo na církev, křesťany, Evropany, bělochy atd. Duchovní láska je nejširší pojem jaký znám. Oblast této lásky nezná hranic. Milujte své nepřátele!, nám zaznívá z Písma. Takže ani nepřátelství druhé strany nám nesmí zabránit, abychom ji milovali.

Proto tak jako modlitba je ryze spojena s jednotlivcem, tak naopak láska je spojena se společenstvím. A do tohoto společenství je ve smyslu příběhu o Samaritánovi zahrnut opravdu každý. Nikomu nemá být upřen náš projev lásky, pokud ji potřebuje. Protože nakonec budeme podle těchto projevů hodnoceni. Ne podle zázraků, ale podle konkrétních projevů lásky vůči našim bližním. Protože Pán Ježíš už nežije fyzicky na této zemi, ale naše bližní máme ve své blízkosti den co den. V každém okamžiku můžeme procvičovat svoji schopnost milovat. Otestovat, zda se blížíme ke svému vzoru – ke Kristově lásce vůči nám i k celému světu. Protože jeho skutky lásky nejsou určeny jen pro jeho učedníky, ale opravdu pro každého. A lásku je možné odmítnout. A opravdová láska umí odmítnutí přijmout.

Takže člověk nebo církev? Pán Ježíš říká Petrovi: A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Matouš 16:18 Obě stvoření začínají prvním člověkem – Adamem. Ve druhém případě Bůh sám přijal podobu člověka, aby se stal základem pro svoji církev. Díky Boží podstatě tohoto základu, nehrozí eroze. Základ nebyl, není a nebude nakažen hříchem jako tomu bylo v případě prvního Adama. Proto Pán Ježíš může směle prohlásit, že jeho církev nepřemohou brány pekel. A to ne proto, že by církev byl tak mocná, ale že stojí na tak mocném – všemohoucím základu.

Odpověď na otázku v názvu tohoto zamyšlení je, jak jsme asi všichni tušili, člověk i církev. Člověk a církev nejsou v rozporu. Nejsou to soupeři. Církev nemá za svůj cíl potlačit samostatně myslícího člověka na úroveň jednolité masy. Právě naopak. Církev má umožnit všestranný rozvoj člověka. Církev je ideální "duchocvičnou." Kde jinde bychom měli procvičovat a testovat svoji zbožnost ve všech jejích formách a prvkách, než právě v církvi? A pak vycvičeni a vyzbrojeni můžeme vyrazit i k ostatním bližním. Ne abychom je převálcovali, ale abychom objevili ty, kteří čekají na naši pomoc. Protože takové lidi a s nimi spojené skutky nám Pán Bůh připravil, abychom v nich chodili.

Co ještě dodat? Nemusím rozumět některým rozhodnutím představitelů mé církve. Nemusím jásat nad některými slovy nebo činy mých bratří nebo sester. Mohu ale důvěřovat svému Pánu. Vždyť církev i já sám jsme jeho jedinečným dílem, které nikdo a nic nevytrhne z jeho rukou. Proto se nemusím bát, že by snad někdo dokázal církev tak poškodit, že by ji zničil. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? To je slovo, o které se můžeme vždy opřít.

Zakončím slovem apoštola Jana: Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. 1 Janův 3:2

Ať nám toto slovo zůstane jako příslib a naděje pro další dny. Jako lidé se každý usilujeme podobat Božímu Synu. Také církev chce být zdravým tělem své hlavy a v tomto smyslu usiluje, aby se mu podobala. A pak najednou, jak jsme četli, budeme proměněni – budeme jemu podobní. Jak vypadá Boží Syn, to pro nás zůstává zatím tajemstvím. Ale já věřím, že podobat se jemu, je to nejlepší, co nás může v budoucnosti potkat.